Články
Vždy jsme byli rodina pejskařů, a tak, když jsme se s přítelem k sobě nastěhovali, chtěla jsem domů nějakého dalšího člena rodiny. Nejlépe větší rasu psa. No uznejte, do bytu to není zrovna nejvhodnější společník. :) Začala jsem přemýšlet o kočičce, v té době, by mi bylo jedno jestli to je pouliční, stodolní nebo papírová kráska. Přítel si ale prosadil, že když už budeme mít kočku, tak ať trošku vypadá. Začala jsem se prodírat internetovými inzercemi. Hledala jsem britskou modrou bez PP. Proč bez PP? Protože s ní nechci chodit na výstavy, chci jen domácího mazlíčka a nejlépe, když si pro něj můžeme přijet ihned. Velmi mě zaujal tento inzerát na aukru:
Jakmile aukce skončila, volala jsem majitelce inzerátu, zda je kočička stále volná, že bychom měli vážný zájem. Paní byla velmi milá, vysvětlila nám, že kočičku by nikdy neprodala, ale její tříletý syn má těžkou alergii. Ani si ji neužili, měli ji doma jen měsíc. A co bylo pro nás tehdy nejvíce důležité - mohli jsme si pro ni přijet hned. Mé nadšení bych mohla krájet. Tak jsme vyrazili, směr - Náchod.
Jen co jsme dorazili ke vchodovým dveřím bytu, otevřeli se, a v nich stál malý brýlatý blonďatý klučík držejíc v ruce malé modré mňoukající klubíčko. "Ach" :) Byli jsme pozváni dál, kde jsme se rovnou usadili na zem, protože jsem chtěla být co nejblíže své nové lásce. Paní mi vysvětlila, že si koupila kočičku před měsícem (tzn. v jejích 8 týdnech) za 2.000,- a tak by chtěla také 2.000, ale dá nám k tomu veškeré vybavení - škrabadlo, pelíšek, mističky, záchod, granule, kočkolit... "Paráda, ušetříme." Koťátko bylo naučené na Whiskas granule a na syrové hovězí maso, nebylo nikdy očkované ani odčervené, protože to nestihli. Vše jsem odkývala a řekla, že to nevadí, že my to už zvládneme. Předala nám kupní smlouvu od původní majitelky, s tím, že je velice milá a můžeme ji kdykoliv kontaktovat. A hurá domů! Byla jsem přesvědčena, že to jak se vůbec o kočičku starat, se naučím za chodu. Vše šlo tak rychle, že na to vůbec nebyl čas.
Rozhodla jsem se, že ji nebudu hned další den tahat k vetovi a počkám tak týden, aby se adaptovala. Během té doby, jsem si všimla, že ji nějak hodně teče z očiček a píská jí nosánek - jako když máte rýmu. Zkusila jsem tedy položit, prozatím, dotaz do portálu miciny.cz, kde mi bylo porazeno, že by to mohla být začínající kočičí rýma. Proto jsem se na to také zeptala o pár dní později u veterinářky, která mi tuto teorii potvrdila a nasadili jsme antibiotika. Můžu Vám říct, že to není zrovna nejlevnější záležitost, ale co bych pro tu svoji prďolku neudělala. Rovnou jsme nechali dát první dávku očkování a o měsíc později, dostala i druhou. Z kočičí rýmy se nakonec vyhrabala, naštěstí docela snadno. Veterinářka se mě také ptala, zda oba rodiče byli briti, protože má delší srst a trochu více zapadlý nosánek. Vzhledem k tomu, že mi paní z Náchoda řekla, že je to čistokrevná britka, tak jsem řekla, že by měli být oba briti.
Čas šel dál, a moje láska k mojí kočičce se přehoupla do velikého koníčka v kočkách. Chtěla jsem vědět co nejvíce. Ačkoli jsem s mnoha názory, některých až fanatických chovatelů, nesouhlasila, přidala jsem se do skupiny britská modrá kočka. Občas se tam vyklubalo i zajímavé téma a hlavně tam bylo mnoho krásných modrých kočiček.
Smiley - tak jsme tu naši krásku pojmenovali - se líbila všem známým a všichni se nás ptali, zda budeme mít koťátka, že by si jedno vzali. A na základě toho, že by byli zájemci a že naše kočka je ta nejhezčí, jsem se rozhodli nechat ji připustit. Čekali jsme na mrouskání a já si mezitím četla vše potřebné. Začalo se to ve mě nahlodávat, proč potřebuji znát krevní skupinu? Přeci se rodí všude koťátka, i ve stodolách, a já bych měla kvůli tomu plašit?! Prý je možnost, že koťátka jejichž rodiče mají rozdílné krevní skupiny či co, tak pokud se neodstaví na 24 h od matčiného mléka, mohou postupně začít umírat... Že bychom o těch umřetých koťátkách ze stodol jen nevědělí? A co když....? Mmmmm... achjo, ale když jsem četla, že kočka by měla mít aspoň jednou za život koťátka. Čtu dál. Dobře, zjistila jsem, že poslední věc je blábol a lidé si to jen vymysleli, ale já chci koťátka. U mě se budou mít dobře. Smiley začala mrouskat, veterinářka mi poradila, nechat jednu říji a pak teprve krýt. Týden doslova dětského pláče a nemožnosti pořádně se vyspat. Když to konečně ustalo, kočička byla vyčerpaná a srst vypelichaná. Chudáček můj malinkatý. O koťátkách jsem začala pochybovat, dočetla jsem se i o nějaké HCM nemoci, a že tím trpí 1/3 britek... Jedna třetina je málo, nám se to určitě stát nemůže. Po koťátkách ji ale pro jistotu nechám otestovat. Vyhlédla jsem si kocourka na krytí, paní za něj chce 1.500,-, Smiley začala po týdnu znovu mrouskat, druhý den mrouskání jsme ji vzali ke kocourovi. Jen co jsme otevřeli vchodové dveře, bouchl mě do nosu smrad, a ten bordel co všude byl, vyhrkli mě slzy do očí, v tomle svou kočičku nenechám! S přítelem jsme na sebe házeli S.O.S. pohledy, nakonec mě přemluvil, abych ji tam nechala. Ty dva dny byly pro mě utrpením, když jsem viděla v jakých podmínkách je. Jela jsem pro ni ještě o den dříve, protože jsem své svědomí měla tak nahlodané, že jsem to déle nevydržela. Když jsem si pro ni přijela, skoro jsem ji nepoznala, bylo vidět jak moc je unavená, prý byla celou dobu zavřená v nějaké koupelně jen s kocourem, aby měli soukromí. :((( Cesta domů byla snad ještě horší, vykonala nám v autě všechny potřeby snad za celé dva dny. Strašně smrděla, doma jsme ji okamžitě museli osprchovat. Říkala jsem ji, že doufám, že se ji to povedlo, protože ji tam znovu už nedám. Utekl týden a byla tu nová říje. Co teď? Myslela jsem na to, zda jsem opravdu tak sobecká, že chci koťata?! Vím, vše o své kočce i kocourovi? Odpověď je asi Vám všem jasná: ANO, jsem sobec, a NE, nevím o kocourovi téměř nic, jen to, že jeho děda byl Champion. Začala mě to nahlodávat víc a víc, a pročítala si všechny překážky se kterými bych se mohla setkat - HCM, PKD, FIV, FIP, FeLV, Chlamydie, krevní skupiny ... Hlavu jsem měla jako balón, takhle to prostě nemá být, takhle se to určitě nedělá. Objednala jsem ji na kastraci, po skončení říje jde a konečně bude konec téhle noční můry. Tolik věcí, co nevím o své kočce ani o kocourovi a já bych chtěla koťátka? Byla jsem fakt blázen, to je jako bych chtěla dítě s chlapem, co potkám na ulici.
Po tomto hororovém zážitku jsem se rozhodla, že se začnu chovat zodpovědně. Začala jsem si opravdu pečlivě pročítat veškeré příspěvky na britské modré, především diskuze na téma pp vs. bez pp. Ze začátku jsem nechápala proč dělají všichni takové rozdíly mezi papírovými a bezpapírovými kočkami a jednoho dne jsem pochopila: chovatelé nedělají rozdíly mezi kočkami, ale mezi lidmi. Vždyť jak jsem se zachovala já, kdy jsem o rodičích mých plánovaných koťátek nic nevěděla, tak tak se chovají všichni co mají bezpapírové odchovy a právě to se chovatelům příčí. A já se jim vůbec nedivím, postupem času jsem se začala zapojovat do diskuzí. A vždy když jsem dostala byť jen jeden like od chovatele, byla jsem na sebe pyšná. Tak přeci jen jsem to pochopila správně? :) Čím víc jsem ale věděla, tím víc jsem se začala obávat, že i moje kočička může mít genetickou nemoc. V tu dobu jsem se už aktivně zapojovala do téměř každé diskuze. Několik chovatelů si mě přidalo i do přátel! Juchůů! :) Opět jsem na sebe pyšná. Pomalu se ze mě stávala ta, co se snaží šířit osvětu koček dál. Tím, že jsem si vším prošla, chápala jsem, jak ti lidi přemýšlejí, a tak jsem často měla úspěch. Neuvěřitelný pocit. :) Pak adminka britské modré - Zuzka Goišová, ohlásila odchod ze skupiny, bylo mi to líto. Ona šířila tu největší osvětu, co se HCM týče. Pak mě společně s Mínou Soukupovou požádaly, zda bych nechtěla převzít správcovství skupiny, a tak se ze mě v lednu 2014 stala adminka skupiny Britské modré kočky na facebooku.
A teď co s tou mojí treperendou. Vzhledem k tomu, že jsme si procházeli rekonstruováním a následným stěhováním, jsem plánovala vyšetření HCM na březen 2014. Pro připravení se, jsem se snažila najít předky Smiley. Řeknu Vám, u bezprůkazové kočky je to velmi těžký oříšek. Dle původní majitelky, která mi potvrdila jméno papírového otce jsem si pak už lehce našla jeho rodokmen a tím i půlku roodkmenu mé kočičky. Matčinu stranu jsem ovšem nedokázala vůbec vypátrat. Jediné co mi řekla dcera majitelky, že jí koupili v nějakém secondhand obchůdku ve Dvoře Králové, že ji tam nemohli nechat, protože vypadala strašně. Začlo mi šrotovat hlavou, proč teda na ní chtěli odchovávat koťátka, když nevěděli ani co je zač. Ani jeden z rodičů, nepodstoupil žádné testy. Při pečlivém zkoumání alespoň té půlky rodokmenu, jsem narazila na linii HCM. Do očí mě vyhrkly slzy, testy neodkládám, jedeme hned. Zavolala jsem do HK vet, kde mě objednali na další pondělí. Cesta do Hradce je dlouhá (cca hodinu a čtvrt), požádala jsem kamarádku, aby jela se mnou - Smiley nesnáší cestu autem. Při prohlídce před samotným vyšetřením, zjistila veterinářka šelest na srdíčku, opět jsem měla slzy v očích, ale nakonec jsem to ještě ustála. Smiley byla hrozně nervózní, možná i ze mě. Musela dostat uklidňující injekci, v té chvíli bych taky jednu potřebovala... Přišlo mi to nekonečný, ačkoli to trval max 15 minut. Vyholili jí bok, poprvé jsem si všimla jak světlou má podsadu srsti.
Když bylo vyšetření u konce, posadila nás paní veterinářka do čekárny, protože si potřebovala přeměřit výsledky. Po chvíli čekání si nás zavolala a my se konečně dozvěděly výsledky. Smiley má HCM, prozatím mírnou formu. :-( Člověka hned napadají otázky, proč zrovna ona? A najednou Vám nepříjde ta 1/3 britek tak málo, ono to je pořádné kvanto koček. Proč si to ta chovatelka nepohlídala?! Co je to vůbec za chovatelku? Já bych ji vlastně vůbec chovatelka říkat neměla! Když jsem ji kontaktovala a slušně ji požádala zda by nemohla upozornit ostatní majitele kočiček z vrhu Smiley, že tam ta nemoc je, odpověď zněla takto: Nebudu plašit někoho, komu se jeho kočka jeví jako zdravá. - vyrazilo mi to dech, vždyť Smiley taky vypadá jako zdravá, že ji nic není, ale přesto je nemocná. Až se ta nemoc projeví u nich, bude už pozdě na nějakou léčbu. :( Paní si stojí za tím, že chová kočky už přes 20 let a nikdy neměla žádné problémy, nakonec se ukázalo, že Smiley sestra má podezření na HCM a to ji u sebe má "chovatelky" dcera. Už nikdy nebudu věřit takovýmto lidem. Lžou, lžou, lžou a ještě jednou - pro jejich jistotu - lžou. Od takovýchto lidí ovšem ostatní stále chtějí koťátka, málokdo se probudí do tvrdé reality... :( Jak by to dopadlo, kdyby se tenkrát nakrytí Smiley povedlo a ona by na svět přivedla další potomky s HCM genem?! Asi bych se zhroutila, protože bych způsobila svým nezodpovědným jednáním tolik bolesti, že bych to neustála. Navíc HCM by bylo jen střípkem z toho, co všechno by se mohlo stát.
Nedokážu si ani představit, co máme ještě za trnitou cestu před sebou, vím jediné, udělám ji zbytek jejího živůtka, byť by měl být krátký, ten nejkrásnější. Zároveň se budu snažit pomoci lidem, kteří jsou v začátku, ukázat jim vše, na co jsem já přicházela skoro dva roky. Dalším plánovaným testem je PKD a následně uděláme i FIV a FeLV, držte nám palce, ať je HCM jediným naším problémem. Je to poprvé, co jsem celý příběh napsala veřejně a dlouho jsem váhala nad jeho zveřejněním, pokud by to ale pomohlo i jednomu člověku a nasměrovalo ho to na testující CHS, mělo to smysl. Natropila jsem spoustu chyb a lituji jich každým dnem, vy nemusíte, stačí se pouze poučit z těch mých...
Láske ke kočkám není o tom, pusinkovat a rozmazlovat je, láska je zajistit kočce domov, plnohodnotný a pokud možno zdravý život. Napsat tento článek bylo pro mě velmi těžké, vracet se ke svým chybám a ještě takto veřejně, ale snad si z toho alespoň někdo vezme ponaučení.
Bára a Smiley
